Západočeský badmintonový svaz

Tečka za turnajem (turnaji) v Dobřanech

V den, který v novodobé české historii vstoupil do našeho kalendáře jako Svátek české státnosti jsme se rozhodli uspořádat dva kvalifikační turnaje. Vybrali jsme pro ně podle našeho mínění skvělé prostředí: nedávno otevřenou tenisovou halu, resp. její část, kterou vlastník před několika měsíci vybavil pro badminton. Původně, když jsem začala psát tenhle článek, chtěla jsem jednoznačně kladně zhodnotit, že se nám povedlo uspořádat dva pořadatelsky nezajištěné turnaje a ještě je doplnit miniturnajem dvojic a že to bylo vážně skvělé, jen něco maloučko nevyšlo úplně ideálně. Vzali jsme na sebe poměrně velké břemeno, protože bylo jasné, že dva kvalifikační turnaje v jednom dni (byť účastnická skupina toho druhého se očekávala ve výrazně menším počtu) je docela síla. Na čtyřech kurtech se ale dá odehrát spousta zápasů, pokud se omezí „prostoje“ a organizačně vše zajistí. Maličkost. Volba Lucky Kolářové jako vrchní rozhodčí přinesla nový prvek, ne úplně běžný na našich oblastních kvalifikačních turnajích – losovací program (pan Linda promine; on jediný má na regionální úrovni s jeho používáním zkušenosti).

Všechno bylo předem domluveno a vlastník tenisové haly souhlasil s uspořádáním, na které jsme zvyklí. Určitě byl zaskočen počtem účastníků, protože tenisové turnaje jsou pravděpodobně záležitostí výrazně komornější. Snažil se vyhovět, jak se dalo: do haly umístil kromě laviček mezi kurty i židle, aby se opravdu všichni vešli. Dal k dispozici vybavení, o jakém si na většině turnajů na regionální úrovni můžeme nechat jen zdát. Ke čtyřem regulérním badmintonovým kurtům („kobercům“) postavil tenisové empajry poskytující naprosto neobvyklý přehled. Dal k dispozici rozcvičovnu s běžeckým pásem a pro rozehrání umožnil i vstup do druhé části haly, pokud se v ní zrovna nehrál tenis. Pro řízení turnaje dal k dispozici dostatečně velký prostor vybavený tak, jak bylo třeba. Chybělo jen ozvučovací zařízení, které podle slov vlastníka zařízení občas trochu zlobí a tak jsme se předem domluvili na jeho náhradě přineseným vlastním megafonem.

Vlastník zařízení sledoval naši akci tak trochu zpovzdálí, nicméně optikou ovlivněnou vztahem k tomu, co v hale slouží a mělo by sloužit delší čas. Musel být poněkud rozčarován z podivného chování našich nadějí. Určitě se může stát, že se někomu po delší jízdě autem udělá nevolno a obsah jeho žaludku nedobrovolně poputuje na podlahu – a co čert nechce, zrovna na vstupu do chlapecké šatny. Smutnější je, že onen nešťastník nedokáže napravit, co se přihodilo, dokonce to ani neřekne – personál haly je pochopitelně připraven na leccos.  Doprovod taky nic neviděl, ani spolucestující zřejmě nebyli, prostě šatna byla nějakou chvíli zablokovaná a všichni příchozí na to jen bezradně koukali. Vlastník zařízení se zpočátku snažil vysvětlit, že v hale by se nemělo jíst a pít, tak jako je tomu při tenisových turnajích, posléze ale projevil velkou dávku tolerance a nechal událostem volný průběh. Zpětně hodnoceno: měl na tom trvat. Odměnou za jeho vstřícnost byly zbytky  obalů různých druhů potravin (naděje si je donesly s sebou), které po konzumaci obsahu ztratily význam. O malých drobečkách, zbytcích rozšlápnuté čokolády a skvrnách po rozlité sladké limonádě nemá cenu diskutovat. Po každém turnaji vypadá hala jako bojiště – rozdíl je pouze v požadavcích jednotlivých provozovatelů. Co je ve školní tělocvičně považováno za standard, v takovéto novotou zářící hale jen těžko obstojí.  Podle vyjádření vlastníka haly trval úklid tři hodiny. Při něm se kromě již zmíněného nepořádku objevilo i něco dalšího: vpravo od vchodu byly umístěné židle, po kterých zůstaly v podlaze prohlubně svědčící o tom, že si pravděpodobně doprovod hráčů nezřídka krátil dlouhou chvíli pohoupáváním se na nich. Příště bude jistější, zůstane-li doprovod sedět na zemi – vhodnější variantu těžko najdeme. Otázkou je, bude-li vůbec nějaké příště.

Pro mne byl turnaj opravdovým zážitkem, samozřejmě hlavně díky příležitosti přesunout jednu z našich běžných oblastních aktivit do tak báječného prostředí. Možná i proto jsem nevnímala řadu věcí tak, jak je teď popisuju. Po události s poblinkaným vstupem do šatny jsem se sice snažila při nástupu zdůraznit potřebu chovat se jako lidi, ale zřejmě se to minulo účinkem. Mrzí mne to. Vlastník zařízení při dnešním rozhovoru vyjádřil své zklamání nad naším chováním. Neobviňoval nás dvě s Luckou. Věděl, že v našich silách nebylo uhlídat chování tolika dětí a už vůbec ne dospělých, kteří mnohdy lhostejně přihlížejí. Na druhou stranu, my dvě jsme zastupovaly pořadatele a tudíž my zodpovídáme. Cítím to tak. Pro příště by bylo (podle mínění vlastníka dobřanské haly) dobré, aby v týmu pořadatelů byl někdo, kdo dohlédne na chování dětí a dospělých v průběhu celého turnaje. Možná ano, ale to vážně potřebujeme dozor nad obyčejnou slušností a normálním chováním? Připomnělo mi to situaci před několika lety, kdy někdo z účastníků dětského turnaje na 25. ZŠ poškodil a zčásti vykradl automat s cukrovinkami. Ani tam nechyběl dospělý doprovod, i u oné události někdo přímo musel být, někdo musel vědět, že se rozdávají ukradené bonbóny. Nějakou dobu pak trval zákaz vstupu do prostor školy během turnajů. Těžko říct, jak dlouhou dobu potrvá, než se znovu odvážíme požádat o pronájem krásné dobřanské haly pro badmintonový turnaj pod hlavičkou svazu. Já tu odvahu možná už nenajdu…

 

Hezké dny přeje                                                             Milada Nováková

Nacházíte se v sekci: Hlavní stránka » Různé