Badmintonová naděje má za vzor Evu Samkovou

Čtrnáctiletá Bára Šenfeldová ze Sokola Doubravka patří mezi talenty plzeňského badmintonu v mládežnických kategoriích. Mezi její největší úspěchy patří zlato ze smíšené čtyřhry a dvě stříbrné medaile z dvouhry a čtyřhry z loňského oblastního přeboru a také bronz na turnaji Grand prix “B“ ve smíšené čtyřhře. V této disciplíně byla na konci roku 2018 v celostátním žebříčku na 12.místě. Všechny tyto úspěchy dosáhla v kategorii U15, z které letos přešla do kategorie U17, a protože se díky své houževnatosti a píli znatelně zlepšuje každý rok, bude zajímavé sledovat, jak výrazně se prosadí v budoucích letech. Usměvavá dívka si po tréninku “nenápadně“ přidávala protahovací cviky, aby oddálila interview, ale jakmile se rozhovořila, sálalo z jejích odpovědí velké nadšení a zapálení pro badminton.

V kolika letech a jak ses dostala k badmintonu?

Už někdy ve druhé nebo třetí třídě. Chodila jsem na gymnastiku do doubravecké sokolovny a tam byla možnost si zkusit badminton. Šla jsem se podívat na jeden trénink a úplně jsem si badminton zamilovala, takže to byla pro mě jasná volba, že jej začnu hrát.

Jak často trénuješ?

Čtyřikrát týdně, třikrát mám tréninky v tělocvičně ve Chválenické ulici a jednou tady na Lokomotivě. Dvakrát je to dvouhodinový trénink a dvakrát trvá hodinu a půl.

Letos budeš končit základní školu. Už sis vybrala střední školu?

Chtěla bych jít na sportovní gymnázium, čekají mě klasické přijímačky a talentové zkoušky. Věřím, že zde bude možnost dělat badminton naplno, že kvůli zaměření školy budou vstřícní ohledně uvolňování na turnaje nebo soustředění.

Tvými trenéry v Badmintonové akademii jsou Jan Segeč a Lucie Kolářová. Jaký mají styl a jak je bereš?

Honza je obecně přísnější, ale postupně víc chápu, že je to pro naše dobro. Oba jsou velmi trpěliví a dobře se doplňují.

Co se Ti na badmintonu líbí a je i něco, co na něm nemáš ráda?

Pro mě je hlavní, že se v něm můžu vybít – když jsem naštvaná nebo smutná, přijdu na trénink a můžu tuhle svou energii přenést do hry. Jde o sport hodně náročný na fyzičku, ale i psychiku. Jako určité mínus vidím jeho jednostrannost, mám přetíženou levou polovinu zad, snažím se to kompenzovat rehabilitací a cvičením, ale mám v tom ještě rezervy.

Stává se Ti, že když někomu řekneš, že hraješ závodně badminton, který je řazen mezi nejrychlejší raketové sporty, on zareaguje slovy: „Jo, to znám, taky si občas plácnu u vody.“?

Slýchám to hodně často a taky slýchám výrazy pálka a košíček. To mě vždycky “nastartuje“ a snažím se vysvětlit, že je to raketa a míček, ale málokdo to pochopí. Hodně lidí si pořád myslí, že badminton rovná se plážový sport nebo relaxace u vody. Občas pozvu někoho ze svého okolí, aby se přišel podívat na turnaj nebo si přímo vyzkoušel badminton na kurtu. Pak pochopí, že jde o opravdu náročný a těžký sport.

V soutěžních zápasech jsi spíše emotivnější typ, nebo klidná a soustředěná na vlastní hru?

Jak kdy. Záleží, jak se vyspím nebo jakou mám náladu. Podle toho buď vybouchnu, nebo jsem v pohodě. Každý turnaj je z tohoto pohledu úplně jiný, někdy jsem úplně v klidu a jde mi to, někdy se musím povzbudit, uklidnit, abych se dostala do správné nálady. Je to opravdu velmi různorodé. (smích)

Ve vrcholovém badmintonu je trendem se co nejdříve zaměřit na nějakou disciplínu (dvouhra, čtyřhra, smíšená čtyřhra). Už uvažuješ nad nějakou specializací?

Zatím tíhnu k univerzálnosti, ještě mi nepřijde vhodná doba se na něco specializovat. Všechny tři disciplíny mám ráda, každá je v něčem speciální a každá mi přináší něco jiného.

V únoru proběhlo v Plzni mistrovství České republiky, kde jsi vypomáhala jako lajnová rozhodčí. Jak hodnotíš šampionát z diváckého pohledu i z pohledu přímo u kurtu?

Pro mě to byla úplně nejlepší zkušenost, hlavně pro další hraní, ale i pohled rozhodčího byl přínosný. Nejcennější na tom byla právě možnost vidět zápasy přímo z kurtu nebo kousíček od kurtu, to je něco úplně jiného než koukat na to v televizi. Viděla jsem naživo, jaká je obrovská energii v hráčích i jak je silná vzájemné podpora mezi spoluhráči v párových disciplínách. Co se týče soudcování, tak to byla dobrá zkušenost a ukázalo mi to, jak je někdy obtížné rozhodnout, i když sleduji bedlivě dopad míčku. A také vím, že hlavní je princip fair-play a nemůžu se ohlížet na to, kdo je domácí hráč atd.

Komu jsi na mistrovství fandila?

V nejnapínavějším finálovém zápase, tedy v mužské čtyřhře, jsem přála titul dvojici Hubáček-Bitman. Matěje Hubáčka (hráč hostuje v extraligovém týmu BA Plzeň, pozn. red.) znám z různých soustředění. Kvůli jeho pracovitosti a píli jsem mu zlato moc přála, ale bohužel neproměnili dva mečboly a skončili druzí.

Vloni ses probojovala třikrát na mistrovství republiky a to v kategorii U15, U17 a U19, což je veliký úspěch. Jaké máš cíle letos v tvé hlavní kategorii U17? (dorostenecké kategorie jsou členěny po dvou letech, tedy U15, U17, U19, pozn. red.)

Hlavní pro mě bude dostat se opět na mistrovství České republiky, to je moje primární motivace. Když už se tam dostanu, tak se budu chtít umístit dobře, což je pro mě čtvrtfinále. Medailové ambice zatím úplně neřeším, vím, že je tam hodně silných hráček a že musím pracovat na dalším zlepšování se.

Jaké máš sportovní vzory a čím tě inspirovaly?

Mám jako velký vzor Evu Samkovou, protože dokáže lidi vyburcovat, stát se z “klasické“ holky šampiónkou. Líbí se mi i kvůli píli a cílevědomosti, je to pro mě velká motivace vidět, jak se dostala nahoru. Její cesta je pro mě vzorem, také bych se chtěla pílí a trénováním dostat co možná nejvýše.

Co tě baví kromě badmintonu?

Miluju snowboarding, mám ráda cyklistiku. Jsem i muzikální typ, dříve jsem hrála na klavír, to bohužel už nešlo sladit se školou a trénováním, ale ráda bych se k tomu zase časem vrátila.

Chtěla bys prostřednictvím Deníku něco vzkázat čtenářům?

To jste mě zaskočil… (krátce přemýšlí). Za sebe bych vzkázala to, že každý člověk by se měl snažit jít za svým cílem a nevzdávat to, i když je od něj jakkoliv daleko. Věřit si a jít postupně blíž a blíž k tomu cíli.

Děkuji za rozhovor a za redakci Deníku přeji úspěšné plnění tvých snů.

Martin Slepička